Již dlouhá léta komentujete hudební dění jak u nás, tak v zahraničí. Jak si udržujete tak dokonalý přehled?
Já si myslím, že dokonalý přehled nemám a pokud nějaký přehled mám, tak si jej udržuji podobně jako všichni mí kolegové velice ztěžka. Den má jenom čtyřiadvacet hodin a nedá se to fyzicky všechno stihnout. Navíc jsem se odmítl programově zabývat pouze rockovou hudbou nebo jenom folkem, mě baví hudba jako taková a rád poslouchám například vážnou hudbu. Člověk pak má sice hodně zážitků, ale nemá takový přehled jako někdo, kdo se zabývá jen některým stylem.

Jak často pořádáte podobné poslechovky a jaký je o ně zájem?
Tak asi sto až sto dvacetkrát do roka. Největší zájem je v Praze a v Brně, jsou ale i některá menší místa, kam jezdím dlouho a pravidelně, a tam se ty generace střídají. Mezi ně patří například Rožnov nebo České Budějovice. Ale není to žádná masová záležitost, já jsem vděčen každému, kdo přijde a tři hodiny poslouchá hudbu.

Najdou se podle vás v naší současné populární hudbě i kvalitní skupiny či interpreti?
To je otázka, co je opravdu kvalitní. Pokud považujete za populární kapelu Vltava, tak ta se mi líbí. Myslím, že je velmi kvalitní a přitom není tak náročná, aby nemohla být poslouchána masovým publikem. Úlohu středního proudu, přehledné, melodické a přitom stále kvalitní muziky plní například Ulrychovi nebo Českomoravská hudební společnost, prostě folk rockové kapely.

V poslední době zvířilo veřejné mínění vysílání seriálu Třicet případů majora Zemana. Jaký názor na tuto věc máte vy?
Myslím, že se to v televizi nemělo vysílat, zejména v tak exponovaném čase. Komunistická strana je dost bohatá na to, aby ve svém kině pro zájemce seriál promítala. Chápu rozhořčení politických vězňů z padesátých let, které je zcela na místě. Ale zase si nemyslím, že je nutné kolem vysílání dělat takový humbuk a celý měsíc o tom diskutovat v novinách.

Děkuji za rozhovor, MICHAL NOWAK

Před několika měsíci vyšla vaše pátá kniha Můj I. Q. Můžete nám o ní něco říci?
Dalo by se říci, že je to něco jako rapsodie na téma mého bývalého přítele, ale rozhodně to není autobiografické dílo. Knížka se skládá z kratičkých povídání spojených postavou I. Q. a je to vlastně pozdní vyznání lásky New Yorku.

Chystáte v současné době nějakou další knížku?
Ano, píšu knížku a teď jsem asi tak v polovině. Mělo by to být volné vyprávění o tom, co jsem asi před dvanácti lety zažila v Thajsku, kde jsem nějakou dobu žila. Je to o tom, jak jsem se snažila proniknout do uprchlických táborů a vidět, jak se tam žije, což mi pořád nešlo. Bude se jmenovat 32 khwanů. To jsou podle thajské víry duchové života. Ta moje hrdinka se jakoby změní a buddhismus jí dá takovou novou dimenzi.

Dá se říci, že jste jednou z nejpopulárnějších současných českých spisovatelek. Jaký je to pocit?
Děkuji za poklonu, cítím se velmi dobře, ale mě to ještě nenapadlo.

V emigraci jste vystřídala mnohé profese. Byla jste kromě taxikářky a servírky také něčím dalším, z čeho můžete také dnes čerpat inspiraci?
Asi nejzajímavější bylo, když jsem dělala v jižním Bronxu těsně po příjezdu do New Yorku sociální pracovnici a bylo to v době, kdy jsem o Bronxu věděla tak málo, že jsem se tam nestačila začít bát. To mi hrozně pomohlo, jelikož jsem nejednala jako vystrašený turista. Naučila jsem se tamnější zákony dřív, než jsem slyšela ty strašlivé legendy, kterým jsem se poté jen smála.

Děkuji za rozhovor, MICHAL NOWAK

V čem vlastně spočívá podstata Divadelního klubu a co bylo vůbec důvodem jeho vzniku?

Neděsí Tě, že již v˙tak mladém věku hraješ starce?
Ono to není poprvé, co hraju starého člověka. Hrál jsem dědky už ve škole. Můj nejoblíbenější páprda, kterého jsem zatím dělal, byl Teodor Buňka z˙Palackého třídy 27. Mimochodem taky to režíroval Láďa Pešek.

Nedávno jsi se oženil. Co tvá žena na to, že máš už dvacetiletou dceru Klárinku?
Klárku má ráda. Dokonce ji často zve k˙nám na oběd a vůbec ji ráda vidí. Ale jsem přesvědčený, že Míša by byla nejradši, kdybych už měl dcerušku s˙ní a ne s˙fiktivní matkou na jevišti.

Štěpán Karlesz se v˙minulém čísle zmínil, že v˙inscenaci dává hercům zabrat, šetří alespoň Vás starší? Co nejhoršího Ti provedl?
Štěpán mezi mladými a starými nedělá žádný rozdíl. Honí nás všechny jak nadmutý kozy. Všichni po mně na jevišti šlapou a jsem nucen nosit na hlavě nadměrné a těžké předměty.

Ve Slováckém divadle jsi se zatím zařadil mezi komediální herce, toužils někdy po roli milovníka?
V˙Šumperku jsem jednoho milovníka hrál. Hádejte, kdo mě do něj obsadil? Pešek. Hrál jsem vášnivého Španěla v˙Lope de Vegově Učiteli tance. Myslím, že jsem jako milovník moc neuspěl.

Do Slováckého divadla nastoupilo letos pět mladých herců, necítíš se ohrožen konkurencí? Jak si chceš udržet svou dobrou pozici?
Ohrožen se necítím, protože jsme každý jiný. Spíš bychom se měli inspirovat a doplňovat. A o nějaké pozice se nebojím, ať se bojí jiní, já na to nemám kdy.

Co všechno bys byl ochoten pro dobrou roli udělat?
Zhubnul bych, pokud by si to role vyžadovala, a naučil bych se dopředu text, kdyby si to role vyžadovala.

Děkuji za rozhovor, ANDREA HELMICHOVÁ